Zkoušky NZŘ Krnov (ZZO)
¨Myšlenka pokusit se složit nějakou zkoušku z výkonu se u mě objevila poprvé, když jsem zjistila, že s Kimíkem to na agility nikdy nebude. Takže jsem ji vyslovila někdy na jaře letošního roku. Postupem času jsem ale na své předsevzetí jaksi zapomněla. Přišel podzim a naskytla se jedinečná možnost se nějakých zkoušek zúčastnit, a to přímo doma. Protože Kimík by s delší cestou do jiného města měl tak jako tak potíže. Z tréninku jsme si dělali srandu a věnovali mu tak čtvrthodinky mezi jednotlivými běhy agility. Říkala jsem si však neboj, ona tě ta sranda časem přejde. A skutečně do zkoušek chybělo 14 dní a Kimík odmítal nosit aport, odejít ode mě při přivolání, lehal si křivě a pomalu při odložení za pochodu a tak by se dalo pokračovat. S Turbem jsem to celkově zabalila, že to nějak dopadne nebo ho jednoduše nechám doma. Aby toho nebylo málo, tak jsem před zkouškami onemocněla a odešel mi hlas. Čtyřikrát jsem se radovala, že na zkoušky nepůjdu, pokaždé ale nakonec marně. Poprvé, když jsem ztratila přihlášky, podruhé když se nedařilo v klubovně najít můj průkaz kynologa, potřetí když to vypadalo, že nebudu kvůli nemoci schopná se na zkoušky dostavit a počtvrté, když se zpozdil rozhodčí.
Na poslední trénink jsem vzala už jen Kimíka s tím, že s Turbem se rozčilovat nebudu, když nejsem fit. A také proto, že byla větší pravděpodobnost, že jen jednoho psa mi do autobusu spíš vezmou. S Kimíkem jsme pocvičili, žádná sláva to sice nebyla, ale jisté zlepšení bylo znát.
Ráno na zkouškách jsem si dohodla pořadí tak, abych s Kimíkem mohla jít dříve než s Turbem. Pro případ, kdyby mě Turbo nějak naštval, tak aby se z toho má šelťulka nesesypala. Kimíček byl šikovný, ale u přivolání ode mě jako obvykle nechtěl odejít a celkově se tvářil, jako bychom ho mučili. Podle rozhodčího MVDr. Vodičky měl trochu unylý projev. To by měl Kimíka vidět, když ho postavím před první překážku agility. Za velké osobní vítězství pokládám to, že šeltička měla nakonec aport na 10 bodů, což dodnes nemohu pochopit. Turbo měl naopak podle rozhodčího poměrně živý projev a jeho poslušnost ze všech 8 psů, kteří se v této kategorii zúčastnili, ohodnotil nejlépe, tak jsem mohla být spokojená. Oba kluci prospěli výborně.
Speciální cviky pak už byly hračka. Oba kluci byli úplně v pohodě. Pan rozhodčí mi řekl, že měl pocit, že mí psi ani neví, že jsou na zkouškách, jak to pro ně bylo přirozené. Kdyby tak tušil, že zvykání na náhubek jsme s Turbem ve větší míře začali provozovat teprve po cestě na cvičák v sobotu ráno. Ve všech cvicích tedy prospěli výborně.
Na závěr bych chtěla poděkovat celému realizačnímu týmu a především své trenérce (tetě), která mě na zkoušky s oběma pejsky připravovala. Konečně jsem trošku přišla na chuť i sportovce a možná se pokusíme ještě o složení nějaké další zkoušky.