Zkoušky NZŘ Krnov 2.10.2011
Na začátek bych chtěla říct, že doufám, že tak dramatické události během žádné akce již nezažiju, ale začneme pěkně po pořádku.
Po delší době jsem se zase rozhodla sportovkařit a protentokrát připravit Dizánka na zkoušku ZZO. Hnedka po státnicích jsme začali trénovat a na cvičení jsme měli celé tři týdny času. Během této doby se mi povedlo Dieselko připravit natolik, že jsem s provedením některých cviků byla opravdu spokojená! Párkrát jsme si byli zacvičit i na cvičáku a Diesel byl opravdu velmi šikovný, že jsem se na zkoušky snad i začínala těšit. Den předem jsme ještě celou zkoušku projeli, Dizánek nezklamal a odcvičil opět moc hezky.
Po večeři si Dieselík se strejdy Kimíkem a Turbem vyběhl na zahradu, zrovna jsem seděla u počítače, když mě vyrušilo krátké kviknutí, být to Kimík, ani bych se neobtěžovala koukat, co se děje. Nyní jsem však vyběhla ven, Dieselík se však netvářil nijak hrozně, přiběhl sice se staženým ocáskem, ale jinak to nevypadalo jako nic, čemu by měl člověk věnovat pozornost. Večer byl Dizánek podezřele hodný, pospával, nenosil mi hračky nepovrkával ani neštěkal, choval se jako normální pes a při večerním venčení, se podezřele dlouho sbíral, asi tak srovnatelně s Kimíkem, tehdy jsem poprvé začala mít z jeho chování špatný pocit. Vytáhla jsem však kousek párku, který jsem si chystala na zítřejší zkoušky a Dizánek opět pookřál a choval se normálněji. Tak jsem šla spát s nadějí, že to snad do zítra bude lepší.
Nevím, co mě vzbudilo, při pohledu na hodiny jsem zjistila, že je půl šesté. Pomyslela jsem si jaké je to skvělé, mít konečně nějakou akci u nás na cvičáku a že budu mít možnost ještě 2 hodinky spát, avšak vzpomněla jsem si na Dizánka a šla se na něj podívat. Dizánek ležel přede dveřmi na linoleu, tvářil se statečně a zamával mi na pozdrav ocáskem. Udělala jsem běžnou pochůzku bytem, kterou asi udělá každý, kdo se takto v noci vzbudí a bylo mi značně podezřelé, že se můj milý šeltíček neřítí za mnou. Nyní už jsem měla opravdu zlé tušení. Sklonila jsem se k němu, abych ho pohladila a chtěla jsem, aby popošel za mnou. Na to se Dizánek zatvářil velmi nešťastně a velmi neobratně sbíral nožky pod sebou a zakňučel, nemohl vstát! A sakryš napadlo mě a šla jsem vzbudit maminku, že Dizánek nechodí. Donesla jsem ho do postele už při samotné manipulaci s jeho tělíčkem bolestivě mručel. Šla jsem vyštrachat Rimadyl, který máme díky Kimíkovi doma a hnedka mu lupla čvtrtku. Vypadalo to hodně špatně chudák Dizánek se nemohl převrátit ani z jednoho boku na druhý.
6:00 zapínám comp a zjišťuji, která veterina má nepřetržitý příjem, je sice neděle, ale přece ho nenechám trpět jak psa. Dizánek nehnutě leží, ale oči má otevřené a je značně apatický. Přiznávám se, podléhám totální panice. Okrajově řeším, co se zaplacenými zkouškami na které Dizánek opravdu nepůjde.
6:30 Volám Vojtovi, že mi nechodí pes a tím pádem se nemám s čím účastnit, ptám se, zda by mohl jít když tak Turbo. Telefon mi bere teta a říká, že je Vojta se psem venku a že až dojde domů, tak mi zavolá. Dizánek se trošku porozhlíží po okolí, ale to na to, že by se ještě kdy vůbec mohl postavit na nohy nevypadá.
6:40 Vojta mi říká, že na zkoušky s Turbem nemůžu (nemáme jakousi výkonnostní knížku, kterou nově nakázalo ČKS pro křížence a bezpapíráky), lidí prý má dost, chodit nemusím. Teta mi nabízí, že na veterinu by nás mohla odvézt sestřenice Martina, načež sjednám odvoz po osmé hodině.
6:50 Zkusíme Dizánka vynést ven, jestli se náhodou nepůjde vyčurat, jak to technicky zvládne mi sice není jasné, ale to je vedlejší. S obrovským strachem, že se mu zas podlomí nožky ho stavím na zem, Dizánek však protentokrát stojí, Rimadyl zabral. Tímto jsme mohli vyloučit zranění nožek. Vytahuji piškotek a Dizánek dělá první váhavé krůčky. Chodí! Sice vypadá jakoby ho zasáhlo 220, ale chodí a dokonce na nic ani nekulhá. Je vidět, že to vypadá na naražená zádíčka nebo podobný problém.
7:10 Na zahradě stojí nastoupená celá rodina a přesvědčujeme Dizánka, aby se vyčural. Dizánek se naposledy bolestivě protáhne a začne chodit ještě lépe, aby vyžebral piškotek si dokonce stoupá na zadní. Jedno je jasné, pes na nedělní urgentní příjem vypadá jinak. Dizánek z nás má srandu a z jeho výrazu vymizí bolest.
7:20 Ruším odvoz na veterinu, když tak pojedeme zítra. Teta se mě ptá, zda se dojdu na zkoušky aspoň podívat. Říkám, že nevím, od mého mimina se mi moc nechce.
7:30 Oba mí rodičové prosí Dizánka, aby se vyčural, pes z nich má evidentně kino, vyneseme ho po schodech, domů už se vrací po svých.
7:40 V hlavě mi uzrává nápad, jak se zkoušek účastnit, přece jen bude lepší když nechám Dizánka v klidu doma bez mojí přítomnosti, svou panikou už jsem ho beztak vystresovala dost. Projíždím si v hlavě jednotlivé cviky ZZO a to, kde máme s Kimíkem mezery, přece jen sportovku jsme naposledy cvičili, před rokem a čtvrt! Šílený nápad!
Jdeme na zahradu projet celou zkoušku, chůze u nohy je ve srovnání s Dizánkem příšerná, všechno je o dost pomalejší a ne tak precizně nacvičené ale co, aspoň dostojím svým slovům a zkoušku absolvuji, i kdyby se na to nedalo dívat. Cviky sedni, lehni a odložení za pochodu a aport, by mohl být i srovnatelný s Dizánkem. No nic zopakováni máme, nic nového už se nenaučíme, na to je příliš pozdě. Balím Kimíkovi doklady a psychicky se připravuji na zkoušku s jiným psem. Věděla jsem jen jedno, takto apatická už u žádné zkoušky nikdy nebudu.
8:35 Odcházím z pokoje. Dizánek se poprvé bez pomoci postaví a doprovází mě ke dvěřím, bude mu dělat společnost druhá panička. Odjíždíme a bereme jen překvapeného Kimina. Cestou přemýšlím, jak to udělat, aby Kimík ode mě odešel při přivolání, v hlavě mi uzrává nápad, pokud budeme moct na plac a budeme mít 5 minut času.
9:15 Dojíždíme na cvičák, strejda s tetou na mě koukají jak na fata morgánu, celkem se díví, že mám všechny potřebné doklady a prý si mám do 5 minut rozmyslet, zda půjdu. Hehe jinak bych tu přece nebyla. Jsem tak klidná až mě to děsí.
Na cvičák přichází Anička s Eliškou, kterým líčím, celou tuto historii velmi podrobně. Nejsem vůbec nervozní, jsou důležitější věci, největší odměnou, by bylo pro mě to, aby byl Dizánek v pořádku. Probíhá poslušnost ZVV2 a střílí se, Kimin je z toho na prášky a moc se nesoustředí.
9:45 Nástup na zkoušky. Hlásí mi, že půjdu první, trošičku protestuji, že to zas jde podle abecedy a že bych si měla vzít někoho od Ž, ale dnes už mě nemůže rozházet vůbec nic, i tak jsem myšlenkami doma. Čtečka čipů nějak zlobí a protože má Kimin obojí, musím ho vyvalit na záda, nic lepšího pro bojavou šeltičku už se dít nemůže. Závidím majitelům NO, kteří ho mají v uchu. Přičemž je Kimík šeltička, která by tu kérku v uchu taky snesla :-). Kimíka rozcvičuju pár otočkami a jdu na hlášení. Vzorně odhrkám hlášení a následuje přivolání. Kiimík nezklamal a vyběhl vzorově vpřed a stejně vzorově se vrací, je to sice pomalé, ale s tímto cvikem jsem spokojená. Ve stejně pomalém duchu pokračuje chůze u nohy, sedni, lehni – dobrý, odložení za pochodu též. Při prvním odhození aportu ho Kimi neviděl a díky vysoké trávě nemohl najít. Ochotný rozhodčí nám umožňuje druhý pokus, nyní Kimík aport skutečně přinese, jelikož ho vyplivuje, když mu řeknu povel sedni, odebírám mu ho pro jistotu dřív, i když jsou za to body dolů. Následuje dlouhodobé odložení, které člověku opravdu připadá strašlivě dlouhé, i když to tak asi jen kolem 5 minut. Kimík leží až v podstatě až do konce, dokud slečna psovodka, co jde po mně nepřivolává svého psa s aportem tleskáním, Kimík se posadil a podíval na mě, přimrazila jsem ho pohledem, dál se ani nepohnul, ale přišlo mi to posazením na samém konci jako škoda.
No nic bodové skóre asi nevylepšíme, ale aspoň jsme po 20 minutovém tréninku bojovali tak statečně, jak jen to šlo! Při hodnocení mi rozhodčí říká neuvěřitelných 57 bodů, nemohu tomu uvěřit a velmi mu děkuji.
Volám mamince a informuji se jak to vypadá s Dizánkem, prý leží a brejlí po okolí, hlásím jí, že se nám zadařilo a máme 57 bodů!
Mezitím se bavíme s Eliškou a Aničkou, převážně o Dizánkovi a také o tom, jak je pan rozhodčí (František Beneš) hodný, že bychom ho chtěli i příště, jaká škoda, že letos končí :-(.
Následují speciálky, které už budou brnkačka, s těmi jsme neměli nejmenší problém už ani minule. Kimíkovi je všechno jedno a nechce jít ani za psovody se psy bodejť by ne, velkých psů se bojí, ani k podivným fotbalistům, kterým ten fotbal a zájem o balon nevěří ani náhodou. Stejně tak se projevuje i ve skupince. Při uvázání ke stromu, notabene kousek od místa, kde bývá uvázan na tréninku taktéž sedí a tváří se jako mouchy snězte si mě. Pan rozhodčí svůj boj v tom vyvést Kimíčka z míry vzdává a říká, že je to zbytečné neboť: "Tomu psovi je všechni jedno."
Podávám závěrečné hlášení s nápovědou :-D, pan rozhodčí mi gratuluje ke složení zkoušky na 57 bodů a ohodnocení prospěl výborně, načež Vojta říká, že tolik s Donem nenasbíral ani on (měl 56). Probíhá oběd a papíruje se, nemám chuť k jídlu myšlenkami jsem už s Dizánkem. Kdybych neměla zvrtlý kotník, šla bych si vytáhnout aspoň pár skoček a tunel. Nemám však ani energii a vytahuji aspoň frisbee, chvilku ho hážu Kimíkovi. Potom Kimíka vrazím taťkovi a hážem si s Eliškou, za chvilku se přidává Anička a dcerka jednoho ze závodníků. Poprvé se mi podařilo hodit číšníka tak, aby ho byl někdo druhý schopen chytit.
Následuje konečné vyhlášení výsledků, předání tiskopisů o splněné zkoušce a výkonnostní průkazy a jedeme domů.
Doma mě Dizánek vítá a celý se tetelí, vítáme se tak, jako bychom se neviděli několik měsíců. Psík je nadšený a jediný problém, který přetrval bylo bolestivé zvedání se sedu do stoje. Večer si Dizánek dokonce již chtěl i hrát, přinášel mi hračky a chtěl se přetahovat a povrkával si. Byl velmi zklamaný, když házecí a přetahovací automat vypověděl poslušnost. Bude to dost těžké, protože minimálně 14 denní klidový režim bude samozřejmostí.
Co říci na závěr, Kimíček je úžasný pejsek, skvěle mě podržel a rozhodně ostudu neudělal. Moc si toho, jakým způsobem odcvičil vážím. Po dvacetiminutovém tréninku se psovodem, kterými je myšlenkami jinde, to dovedl tak, jak bych to do něj nikdy neřekla!