Trojková anabáze
Po dlouhém zvažování jsme s Turbem přestoupili do kategorie LA3 k 3.10. 2009. Došla jsem k názoru, že po složených 11 zkouškách LA2 na výborně a bez trestných bodů za čas, to prostě zkusíme. Kdyby se nám tam nedařilo není to prostě naše chyba, ale chyba systému, který nám tam tento přestup umožnil. Ostatně, nějaké veliké naděje, že se tam udržíme jsem si stejně nedělala a navíc, jsem měla pocit, že ze trojek spadly už i větší kapacity.
Proto jsem dne 3.10. odstartovala v naší historicky první trojkové zkoušce. Měla jsem z ní nevídaný respekt a dodnes nemohu pochopit, že Turbík mé zcela roztřesené povely vnímal zcela správně a běžel i dosti rychle. Sečteno podtrženo první zkouška v kapse. Nemohla jsem tomu uvěřit, náš první start a hned zkouška na obhajobu. Ona sezóna 2009 byla vůbec dosti výjimečná, která se jen tak nezadaří. Oba psíci pěhali pěkně a dostkrát jsme se dostali přes postupovku 4 m/s. Kimík dokonce na dvou tratích bez slalomu, který opravdu nemusí zaběhl postupky 4,72m/s a 4,85m/s, což mi přišlo naprosto skvělé.
Přes zimu jsme trénovali v hale a psiska neměla v podstatě žádný odpočinek, což nám na výkonnosti také nepřidalo. Hned v březnu, ačkoli vím, jak Turbo běhá na koberci jsem bez závodění psychicky nevydržela a přihlásila se k Vosákům na závody do haly. Nezaběhl tehy vůbec špatně, sice jsme měli něco za čas, ale zkoušku vyhráli a složili ji na výborně. Velmi jsem se těšila na první závody na trávu, kde jsem si říkala, že není možné, abychom to nezaběhli.
Turbo však začal mít problémy s ateromem, který se zaktivizoval vždy v tu nejnevhodnější dobu. Navíc jsem nabyla dojmu, že Turbo po prvních dvou překážkách bezpečně rozezná trojkovou trať a dlabe na ni, protože v jiných bězích to až tak strašné nebylo. Vysvětlení však bylo prozaičtější a dnes s odstupem necelého roku ho dokážu snadno pochopit. Turbo byl prostě aktivní ráno a nesnášel vedro, takže v době, kdy měl běžet by se nejradši odvalil někam do stínu, kde by odpočíval. Když si dnes dám dohromady skutečnost, že v době kdy se objevil pokles jeho aktivity, patrně začaly jeho srdeční prblémy. Zbytek sezóny jsem prostě rezignovala, nějak jsme to odběhali, docela často i něco vyhráli, protože LA3 byla jak po vymření a nebýt nás, mnohdy by nebyla ani otevřena. Došla jsem k názoru vlastní neschopnosti motivovat psa a smířila jsem se s tím, že prostě půjdeme zpátky do dvojek.
Dnes vím, že Turbo má šelest na srdci, sice nemá příliš výrazné klinické příznaky, takže ještě na nějaký ten závod určitě vyrazíme, ale určitě na něj už nebudu kvůli rychlosti tlačit nebo se dokonce zlobit, že běží pomalu. Každopádně padají dvoudenní závody, na které už jsme tak jako tak jezdili málo. Nicméně Turbo se při běhání s šeltkama zadýchá jako první a již miluje svůj odpočinek. Takže s odstupem času jsem vlastně ráda, že jsme zpátky ve dvojkách, kde jsou mírnější časy a do budoucna pokud bude zdraví sloužit nevylučuji ani veterány, přece jen Turbo se svými necelými 48 centimetry začíná mít s šedesátkami tak jako tak potíže.