Trénink v jízdárně v Městě Albrechticích
Přišla a zima a nastalo pro všechny agiliťáky dosti neoblíbené sněžení. Cvičák namrzl, krtci začali své rejdy a na takto obtížném terénu se nedalo cvičit nic jiného než vysílačky, které naši pejsci dvakrát nemilují. Proto jsme se začali porozhlížet po nějaké hale, kde bychom si mohli zacvičit. Nakonec nám ochotně vyšlo vstříc jezdecké centrum v městě Albrechticích, kde jsme se vypravili na náš úplně první trénink v hale.
Trénovat jsme jeli ve složení Verča s Ernym, Domča s Mikim a já s Turbem a Kimíkem. Já s Verčou jsme jeli autem a Domča vlakem. Halu jsme měli objednanou od 14:00 do 16:00. Dvě hodiny jsou pro tři osoby se čtyřmi psy tak akorát.
11:26 první SMS od Domči pomocí které se ujišťuje, že ji opravdu budeme v Albrechticích čekat, vysvětluji jí, že kdybychom náhodou měli zpoždění, budu ji telefonem průběžně informovat o tom, co se děje a kde jsme.
11:31 Domča se ujišťuje zda bereme i slalom. Odpovídám, že bychom rádi, ale nevíme, jak se nám vleze do osobáku.
12:29 Domča se ptá, zda už jsme na cvičáku, hehe, ještě nepřijela ani Verča.
12:38 Lehce znervózním a ptám se Verči, kde je, bo už nevím, co mám Domči odpovídat
12:47 Verča parkuje před domem a oba mí psi se cpou do auta ještě přede mnou.
Na palubě panuje dobrá nálada a my si plánujeme, co všechno naložíme. Řešíme, jestli nám bude stačit 6 skoček nebo radši 7, zda vzít dva tunely nebo radši 3. Přemýšlíme, jestli najdeme starý slalom, který by možná šel naložit. Verča tvrdí, že tunely jsou skladné a do auta by se jich vlezlo i 10, horší to bude se skočkami.
Něco před jednou hodinou přijíždíme na cvičák a hned na začátek bereme první dva dlouhé tunely, které nám padnou pod ruku. Odnášíme je k autu a cpeme dovnitř. Horko těžko se vlezou do kufru, který je tím pádem přecpaný k prasknutí. Hodíme po sobě s Verčou překvapený pohled a přicházíme na to, že takto teda ne. Tunely tedy vyložíme a snažíme se dostat do auta alespoň nějaké skokovky. Bereme každá po třech bočnicích a uvažujeme, zda tam dáme aspoň ty. Co nejúsporněji uskládáváme do auta 6 bočnic. Kufr je opět skoro plný. Čas letí jako pominutý. Nachazíme slalom a při každé nové překážce řešíme Nerudovskou otázku, kam s ní. Slalom nakonec dáváme uhlopříčně celým autem. Sice zasahuje až na místo spolujezdce, ale co, nějak se uskromním. Už nevím jakým zázrakem dáváme do auta další 4 bočnice. Začínáme se potit a přibývá sprostých slov. Vracíme se k prvopočátku a sice, že nemáme ještě ani jeden tunel a už ho není pomalu kam dát. Přicházíme na to, že jsme věci v kufru měli naskládat ještě jinak, ale už není čas všechno přeskládávat. Blíží se půl druhé. Měníme tunely za skladnější žluté. Jeden se nám ještě vejde na zadní sedadlo. Kam s tím druhým vůbec netušíme. Opravdu ho není kam dát, neboť jedno sedadlo musíme nechat volné pro Ernyho. Říkám, že se obětuju a vezmu si ho na klín. Verča přesvědčuje Kimíka, aby nastoupil, že ho panička tím tunelem nechce zabít. Mezitím mi začíná zvonit mobil. Nemám volnou ani jednu ruku, nemám ho jak vzít. Verča nastupuje a chystá se odjet.
13:33 Telefon opět zvoní a já konečně uskládávám tunel pohodlněji a přijímám hovor. Domča už je na místě a ptá se, kde jsme. Říkám, že už jsme na cestě, ale taktně zamlčím, že máme za sebou teprve prvních 10 metrů. Docházíme k názoru, že s tunelem to takto nepůjde a proklínáme blbý nápad, že jsme ho museli tahat sebou. Po pár metrech tedy opět řešíme kam ho nacpat. Verča ho nakonec dává dozadu a Erny má jen maličký životní prostůrek. Zatím mu to nevadí, než zjistí, že se nemůže moc hýbat. Konečně vyjíždíme z Krnova. Enymu dochází, co se mu stalo, snažím se ho uklidnit a nacpávám zvířecí část výpravy dobrůtkami. Díky nim, se Erny vždy alespoň na chvilku uklidní. Cesta poměrně rychle ubíhá.
14:02 Konečně dojíždíme k nádraží. Domču nevidíme. Až teď mi začíná být divné, že se telefon ani jednou neozval. Na mém „oblíbeném“ Ufonovi je typická značka mimo pokrytí. Nadávám na nemožného operátora a Verča volá Domče. Nakonec ji uvidíme, jak vykukuje zpoza několika aut zaparkovaných u cesty. Řešíme s Verčou, zda ta hala, je tam, kde si Verča myslí, že je. Domča běží k autu a myslí si, že se k nám vleze. Vysvětlujeme jí, že to bohužel není možné a zběžný pohled na zadní sedadla to jen potvrzuje. Domča se nevzdává a cpe nám do auta alespoň svůj batoh. Verča ukazuje směr, kterým je hala a opět se rozjíždíme. Chudák Domča kluše za autem. Asi za dvě minuty přijíždíme k areálu s koňmi, nepotkali jsme nikoho, koho bychom se mohli zeptat na cestu. Proto aspoň během jízdy autem utrousíme: „Dobrý den pane kůň, byl byste tak laskav a prozradil nám, kde je Vaše jízdárna“. Dojíždíme k bráně areálu a Verča se jde podívat dovnitř. Uklidňuju psy. Za chvíli se Verča vrací, usmívá se a jde s nějakým pánem, který jí otevírá bránu. V Dálce už vidíme Domču, jak běží za námi. Domča se diví, jaktože máme jen tak málo skoček a tunelů, na to si už jen povzdechneme. Ochotný pan majitel nám vysvětluje, kde najdeme světlo, rádio, kdybychom si chtěli něco pustit apod. Zbytek tréniku už proběhl jako na drátkách, až na to, že jsme z toho stěhování už byly tak unavené, že jsme se sem tam nějaké chybičce ve vedení nevyhnuli. Přesto byl trénink moc pěkný a už se moc těším na další.