Clicker training a inteligence psů

 

Když jsem se asi před dvěma měsíci rozhodovala, jestli pojedu na závody do Oder - Louček, ještě jsem netušila, jak mi tamější závody změní život. Zní to legračně, ale jedna z výher mi opravdu změnila pohled na svět. Připadá mi to neuvěřitelné, zvláště potom, co jsem už od dětství nosila z knihovny jednu knížku o psech za druhou a všechny nadšeně hltala. Způsobilo mi to i jednu nepříjemnou situaci, když jsem si chtěla zakoupit nějakou mě dosud neznámou knihu v knihkupectví. Poté, co mi paní prodavačka na stůl vyskládala asi 25 knih, jsem si jen povzdechla, že všechny znám, což mi zjevně jako 15 letému dítku nechtěla věřit. Nyní jsem však opravdu nadšena, že se na náš trh dostaly opravdové skvosty výcvikové literatury týkající se psů a nápravy nevhodného chování. Po knihách některých pseudopsychologů, které raději nebudu jmenovat, je to opravdový balzám na duši.  Knihy s názvem

 

Lidé a psi – střet kultur od Jean Donaldson

Svého psa Nestřílejte! od Karen Pryor

 

mohu opravdu doporučit. První kniha vám opravdu prozradí jak poznat psí duši a vztah mezi člověkěm a psem. Obě knihy jsou zároveň hodně o klikání, takže pokud svému psovi neklikáte, mohli byste být zklamaní. Fantastické je, že rady, které se v těchto knihách nacházejí, ve většině případů fungují, nebo tedy alespoň ty, které jsem si z nich vytáhla já. Bez problémů jsem doučila Dieselíka chůzi u nohy s očním kontaktem a pracujeme i na aportu.  Knížka od Karen Pryor byla pro mě hodně inspirativní a doslova mě popostrčila k tomu, abych některé popisované věci vyzkoušela a jednou pro vždy si uvědomila jak klikr trénink funguje, jak se liší pes, kterému klikáte od malička a shaping používáte pokud možno, co nejvíce, od zvířete, které jste učili tzv. klasickými metodami. Možná právě tento problém a sice přílišná pasivita psů cvičených jinak, je důvodem toho, že jsou lidé v počátcích tréninku s klikrem skeptičtí a shaping jim nevyhovuje. Jinak řečeno shapingem se daleko nedostanou a řeči, že na psa při výcviku nešaháme a nic mu neukazujeme je přivádějí k šílenství. Je to logické, protože pokud pes nenabízí, těžko můžete něco tvarovat. I když pes nabízí, může dojít k řadě problémů, že špatným klikání upevníte něco jiného, nebo se zaseknete na mrtvém bodě. Moc mi tyto knihy pomohly v tom, jak se z mrtvého bodu dostat. Také jsem přestala mít strach ze špatných pokusů, zjistila jsem, že jsou potřebné, jen by nad nimi člověk měl mít kontrolu. Měl by vědět, kdy špatný pokus potřebuje a jak by ho mohl dosáhnout, stejně tak by měl vědět, jak dosáhnout pokusu dobrého. Jediným rozdílem je, že pokud zvíře dané chování opravdu ovládá, nemusí k špatnému dojít za žádných okolností, což je vlastně cílem. Pokud pes ovládá naučené chování i v přitomnosti maximálních rušivých vlivů na minimální pokyn, můžeme si gratulovat. 

 

Odjakživa mě fascinovaly návody, jak psa něco naučit ve stylu sedněte si a čekejte, tak jsem si sedla a čekala, nejprve minutu, pak dvě, někdy i pět a ono se nic nedělo. Dnes již vím, proč tomu tak je i díky knize Karen Pryor a pokusu, který jsem sama vyzkoušela. Vzhledem k tomu, že jsem byla nemocná a Dizánek měl být také v klidu, tak jsem se rozhodla zaměstnat psy jinak. Karen ve své knize popisuje hru na trénink, na cvičáku tomu říkame hra na klikr, je jedno, jak to pojmenujete, jde pořád o to samé. Jeden člověk ve skupince je zvíře, odejde stranou a zbytek si vymyslí chování, kterého chce dosáhnout. Jeden kliká, druhý se snaží přijít na to, co má dělat a zbytek se přinejmenším dobře baví. Kdo vyzkoušel být na straně trénovaného zvířete, ví, jak se mu při tom kouřilo z hlavy a byl unavený již po prvním úkolu :-).

Tak jsem si jednoho dne v kuchyni rozprostřela pár věcí po zemi, vymyslela úkol a začala klikat. Celý průběh tohoto pokusu mám zdokumentovaný na videjku níže. Všimla jsem si úplně odlišného chování svých psů, podle toho, jak jsem s nimi cvičila dříve, čím bylo zvíře mladší, tím bylo šikovnější 17 měsíční Dieselík v této hře naprosto exceloval a téměř se u něj nevyskytovala mrtvá místa, kdy pes jen kouká ve stylu: "Tak už mi sakra napověz, co po mně chceš! Nebo nic nechceš?". Dřív nebo později dovedl do cíle cokoli, co jsem si pomyslela, že by mohl dělat. Kimík obvykle zjistil, s čím má něco dělat, ale již to neudělal. Turbo se daného předmětu dotkl víceméně náhodně a pak se na tu blbou hru vykašlal :-D.

Rozdíly v tomto chování jsou způsobeny opravdu používáním nebo nepoužíváním klikr tréninku. Na tomto místě si dovolím odcitovat úryvek z knížky Karen Pryor – Svého psa netřílejte:

 

"Myslím, že důležitost teorie o učení upevňováním pro naši společnost nespočívá ve změně určitého chování nebo institucí, ale v samotném efektu pozitivního upevňování na jednotlivce - jde o to, že získáváte informaci o tom, že to, co děláte funguje. Pokud víme, jak můžeme ovlivnit své okolí, aby nás odměnilo, máme nad ním jistou kontrolu; nejsme už jen jeho obětí. A práve na tom do určité míry závisí naše evoluční úspěšnost."

 

Opravdu zde není až tak jisté, kdo koho trénuje, zda já trenuji svého psa, aby udělal to, či ono, nebo on trénuje mě, jak mám správně jeho chování tvarovat, a to je na tom to kouzelné. Je to o oboustranné spolupráci.

Rovněž mě vždy zajímala inteligenců psů včetně nejrůznějších praktických testů, jak tuto inteligenci otestovat. Některý z testů možná znáte, zahrnuje takové úkoly, jak dostat pamlsek zpod kelímku, jak co nejrychleji setřást ze zad ručník a podobné úkoly. Test také obsahuje reakci na úsměv nebo výraz lidského obličeje. 

Při této příležitosti tréninku inteligence jsem si vzpomněla na jeden údajně velmi obtížný úkol, který jsem před několika lety četla už v nevím jaké knize :-). Jednalo se o tvrzení, že psi velmi špatně manipulují z předměty a nejsou schopni užívat žádné nástroje. Jako protipól tam byla uvedena opice, kterou zavřeli do klece, nechali jí tam několik kousků tyče, kterou měla sestavit a pomocí tohoto nástroje si podat pamlsek. Většina opic u tohoto úkolu uspěla. Pes je v tomto ohledu velice nešikovné stvoření a v knize bylo uvedeno, že jen jeden až dva z deseti psů je schopna přitáhnout si pamlsek, na který nedosáhne, pomocí provázku. Jako malé zvědavé dítko, jsem se jala tento pokus aplikovat na Míšovi, byla jsem tehdy velmi zklamaná, že nemám onoho jednoho psa z deseti a Míša v této zkoušce neuspěl. Později jsem tento úkol zkoušela i s Turbem, který rovněž neuspěl, zda to bylo způsobeno nedostatečně voňavou mňamkou, nebo by na to nepřišel, nevím :-).

Nyní jsem se však rozhodla tento pokus zopakovat a jaké bylo mé překvapení, že ho obě šeltky zvládly na výtečnou, Diesel opět způsobem, nad kterým zůstává rozum stát :-). Videjko tedy dokumentuje mé experimenty a ukazuje rozdíly, mezi psy, kteří byli trénováni odlišnými metodami, i starší pes, je schopen se učit prostřednictvím klikru, je však pravděpodobné, že nic moc nového již nevymyslí.