Aby skutečně platilo "Agility is fun"
K tomu abych napsala tento článek přispělo hned několik faktorů, jednak pošmourná zima, kdy člověk místo trénování kouká aspoň na youtube, psaní diplomky, které skutečně rozjede vaši výřečnost a pak také skutečnost, že se v agility pohybuji již 10 let, tedy nastal čas k bilancování.
Pochopitelně, že jako v každém sportu se i v agility objevuje jakýsi vývoj, který se ubírá nějakým směrem. Tento vývoj každý z nás chápe jinak podle toho, co je naším cílem a jaké máme možnosti. Někteří lidé budou zpřísnění postupovek vítat, jiným tato skutečnost udělá nejednu vrásku, což způsobí řadu bouřlivých diskuzí, že agility potom není sportem pro všechny. Nad tím, aby z agility mohli mít radost všichni lidé a pokud možno také všichni psi, jsem přemýšlela opravdu dlouho. Hlavním problémem je podle mého malá pružnost v tomto sportu nebo možná také existence pouze jediného řádu. Jako agiliťák závidím lidem, kteří cvičí sportovku, možnost volby zda budou cvičit podle řádu NZŘ, IPO či TART, navíc si v některých řádech ještě mohou vybrat, zda půjdou cestou všestrannosti nebo zvolí obanářské či stopařské speciálky. Toto v agility nelze, za těch 9 let co závodím, jsem se potkala sice s pár jevy, které jsou v USA naprosto běžné, avšak zejména z toho důvodu, že jezdím i po neoficiálkách. Co mi tedy v českém agility chybí?
Kdo sledoval nějaká videa z USA jistě si všiml zajímavých skutečností a značné variability.
1) Parkur agility pouze se skokovkami a tunely – V USA naprosto běžný jev, tyto tratě by měly být prostorné, umožňující se týmu rozběhnout. Tento parkur se podle mého hodí především pro začínající týmy, právě v tuto dobu si pes hledá svou optimální rychlost, kterou bude běhat po zbytek své agilitní dráhy. Přetechnizovaná trať tedy působí značně kontraprodduktivně a u agility tolik žádanou rychlost značně ubírá. Za celou tu dobu, co v agility závodím jsem se s takovou tratí setkala pouze dvakrát, jednalo se o jumping bez slalomu, který se tak z 85 % běžel na plný plyn. U výsledkové listiny pak nastalo hotové pozdvižení, kde i pomalejší psi dosahovali postupovek přes 4 – 4,5m/s. Je škoda, že takových parkurů se nestaví víc. Oba tyto parkury stavěla Slávka Podmolová, za což jí patří velký dík.
2) Parkur agility se samými skokovkami – u nás jsem něco takového nezažila ani jednou.
3) Parkur složený jen z tunelů – na oficiálních závodech jsem se s ním nesetkala. Tento parkur jsem běžela během dvou ročníků Lukovského tunýlkaření. Tuneliáda tam sice byla, ale světe div se na zrychlovacích překážkách měli i ti nejrychlejší psi, kteří jinak mívají postupovky kolem 4,8m/s jen kolem 4m/s. Tedy z hlediska zrychlování zase nic moc. Parkur na prvním ročníku byl tak těžký, že byl vůbec problém si ho zapamatovat o doběhnutí ani nemluvě, na druhém ročníku už se pořadatelé polepšili a dobíhavost byla podstatně větší.
4) Hry – podle toho, co jsem sledovala na youtube, můžeme hry dělit na dvě kategorie. První spíše pro pobavení, kterým bych nedávala moc velkou šanci se uchytit ve velkém, kde psovod překonává překážky místo psa, nebo půlku tratě pes a půl psovod. Druhou skupinou jsou hry "seriozní" s předem jasnými pravidly. Jako příklad můžeme uvést hru gambler, ač tuto hru umožňuje dokonce řád agility, na oficiálních závodech po ní opět není ani vidu ani slechu. Hra spočívá ve sbírání bůdů, které jsou týmu přiděleny za správné překonání překážky. Každá překážka má jinou bodovou hodnotu podle obtížnosti. Tuto hru jsem si dosud zahrála pouze na dvou ročnících Podhorského skoku. Tato hra má podle mého názoru několik předností, protože zde není přesně stanovená trať "jede tým na rychlost". Tým se může některým překážkám vyhnout, pokud je ještě neumí tak dobře nebo si je může naopak dát vícekrát a potrénovat je. Někteří možná namítnou, že na závodech by pes již měl umět všechny překážky. Přesto však na prvních závodech řada zejména bázlivějších pejsků dost bojuje i s tunely, skočkami, áčkem či kladinou apod., proto by někteří jistě uvítali, že jejich pejsek hned napoprvé nemusí na houpačku.
N tomto videu je pěkná ukázka variability tratí v USA:
V prvním běhu na výše uvedeném videu si můžete všimnout zajímavé překážky, která se v našem řádu vůbec nevyskytuje. Vypadá buď jako oblouk na kladinu jen v trošku širším provedení nebo jako obruč uchycená v konstrukci. Tyto "podivné" překážky se vyskytují jako jediný prvek v trati, případně jsou kombinovány s tunely nebo jsou zařazeny do normálního parkuru. Výhodou takovýchto překážek je bezesporu několik, jednak nebudou drahé na pořízení a manipulace či přeprava bude jednoduchá. Navíc si nemyslím, že by trať z takových to překážek byla vyloženě jednoduchá. Důkazem toho je skutečnost, s jakou nejistotou mladí psi trefují průhledné tunely a jaké problémy mají psi zvyklí pouze na skokovky s bočnicemi se skokovkami, které bočnice nemají. Navíc si myslím, že pro běhy veteránů by mohly být tyto překážky i vhodnější než klasické skokovky. Zajímavé by bylo i jejich použití pro neagilitní plemena psů nebo psy handicapované, kteří však agility milují a nedělají ho jen proto, že musí. Cílený pohyb může být naopak zdraví velmi prospěšný i pro psy s pohybovými problémy, jak psala již Silvia Trkman v články "Agility je dobré pro psy". Ovšem za předpokladu, že psovod přemýšlí nad ideální drahou psa, nenechává ho dopadat až na ramena, nedává pozdní povely apod. Každý skok je třeba pečlivě promyslet.
Příklad takového to parkuru je na následujícím videu:
Velškorgiho na videu agility evidentně baví, ačkoli skákání normálních skoček by mohlo být vzhledem k jeho delší zádové partii mnohem riskantnější.
Během prohlížení youtube jsem narazila NADAC (The North American Dog Agility Council), který hlásá, že přináší pro každého něco. Velkou řadu běhů a her pro psy, oddělené divize pro mladé i starší závodníky. Tato filozofie se mi velmi líbí, až každý z nás bude mít v agility ještě větší možnost volby než dosud, bude agility ještě větší zábava.