Jak jsem k Dieselikovi přišla
Další šeltie? Nikdy!!!
V této fázi jsem se nacházela v období od Kimíkových 7 až v podstatě do takových nějakých 20 měsíců. V tomto období se nám přihodilo jen velmi málo dobrého, Kimíkovi byla diagnostikována těžká dysplazie a prognoza nevypadala dobře. To, že vám veterinář řekne, že váš pes nikdy v životě již nebude moci dělat agility, je pro agiliťáka sice rána, ale ve srovnání s tím, když k tomuto požadavku přidá ještě to, že pes nesmí běhat s žádnými psy, bylo by ideální ho už nikdy nepustit z vodítka, procházky volit tak, aby nebyly delší než 400 – 500 metrů, mi připadá daleko horší. Přitom, co Kimík vlastně všechno nesměl jsem si často kladla otázku, jestli má takový život vůbec smysl. To jak se k celé situaci postavila paní chovatelka zde rozebírat opravdu nechci, nicméně důvěru k celému chovu psů a šeltií zvláště mi to nepřidalo. V té době jsem uvažovala ideálně o nějakém kříženci, neboť ať jsme v určité době s Turbem bojovali jakkoli a v současné době ještě sem tam bojujeme, tak alespoň můžeme běhat.
Když byl Kimíkovi asi rok, došla jsem k názoru, že takto to dál nepůjde, že mu raději dopřeju kratší život, ale ať je co nejplnohodnotnější. Jako první jsem zrušila zákaz pouštět psa z vodítka a hned jako druhý zákaz hrát si s jinými psy. Na jedné z procházek jsem prostě odepla vodítko Turbovi i Kimimu naráz. Psiska chvíli na sebe překvapeně hleděla a pak vyrazila tryskem vpřed. Lítali spolu asi půl hodiny a Kimík nejenže nekulhal víc, ale byl šťastný. Postupem času jsem zrušila všechny doporučení, která se týkala Kimíkova pohybu. Snad s výjimkou jednoho a to byl trénink agility. Po přečtení článku Silvie Trkman, jsme u skokovek odebrali laťky a začali běhat krátké sekvence s tunely. Postupem času jsme začali laťku zvedat a doučili slalom a zónovky.
Další šeltie? No, raději ne a stejně, nevím od koho bych ji brala.
Tak jsme začali běhat, postupem času i závodit a já jsem ke své nelibosti začala pociťovat k šeltiím cosi zvláštního. Líbily se mi Kimíkovi reakce, to že se na běh těší. Po pár závodech se mě začala zmocňovat sentimentální nálada a ke svému zděšení jsem se přistihla při tom, že bych docela ráda další šeltii. Jenže ono to nebylo tak jednoduché, potřebovala jsem pro tentokrát chovatele, kterému budu moci věřit a rodiče budoucího štěněte, kteří ideálně nebudou mít v rodokmenu moc shodného s Kimíkem. Ač se mi moc líbí, rozhodla jsme se, že bikolora ne a pak ideálně ne Rigoberta (nikdo mi nevymluví, že Kimík a Toby jsou náhoda) a pak ideálně možná že mu křivdím, jsem vyloučila psiska ukrajinské větve, konkrétně se mi moc nepozdával Kimíkův dědeček Kamajakin Asparagus, protože jsem si všimla, že řada jeho potomků je jaksi větší, což už jsem nechtěla riskovat. V žádném případě jsem nechtěla jakékoli spojení těchto dvou psů v rodokmenech. Vzhledem k tomu, že většina českých chovatelů nevyšetřuje psy na DKK, líbil by se mi v rodokmenu nějaký předek z Německa, který toto vyšetření má.
Moje úvahy mi alespoň pomohly utřídit si své požadavky na budoucího psa, proto jsem se mohla porozhlédnout konkrétněji.
Shodou okolností jsem se v té době seznámila se Slávkou Podmolovou a vzpomněla jsem si, že měla dva vrhy ze Spojení Adellyn ze Samohelky a Navigátor Hedvábný sen. Její odchovy měly navíc na parkuru velmi živý projev. Velmi se mi líbil Devča z Katmaje a po hledání na internetu jsem objevila i další fenečku Jousee a z vrhu C potom Ciru (Cira Caria je v současné době velmi úspěšná, na letošním EO se umístila v agility "S" na 2. místě z 157 psů). Všechny šeltičky byly agilitně moc šikovné. Navíc Adélka měla v rodokmenu i pár psíků vyšetřených na DKK a taťka nNavigátor myslím také jednoho. Proto ve mě začalo hlodat jisté rozhodnutí...
Šeltičky jsou jako bramborové lupínky, jedna nikdy nestačí.
Ať jsem se snažila jakkoli, všechny stopy vedly opět ke šeltii, sice jsem uvažovala i o jiných plemenech, ale buď jsem měla strach z rvaček mezi psisky nebo byl vybraný pes moc velký, nebo jsem měla pocit, že o plemeni málo vím. Protože šeltičky jsem probírala asi dva až tři roky. Poté přišla OŠRA, kde Kimík běhal moc hezky. Po zaběhnuté zkoušce nás Slávka pochválila a já se jí tak mimochodem mezi řečí zeptala, jestli neplánuje vrh šeltií. Slovo dalo slovo a já si předběžně zamluvila štěně, že by tak nějak mohlo vyjít na prázdniny příštího roku. Zamluvila jsem si prvního pejska, takže kdyby se narodil jen jediný pejsek, byl by můj. Tak plynuly měsíce a já přemýšlela, jaká je pravděpodobnost, že se narodí pejsek a neustále se dožadovala informací, zda už Adélka náhodou nehárá či jestli už náhodou není nakrytá, jak dopadl utrazvuk a podobně. Po neskutečně dlouhém třičtvrtě roce mi na mobil přišla SMS, že se narodilo 5 štěňátek 3 chlapečci a dvě holčičky. Po zhlédnutí fotek jsem mezi štěňátky objevila téměř bikolorního trikolorka a bylo rozhodnuto...
Dieselik vyrůstal v Bratislavě u páníčků sestřičky z vrhu C. Tak jsem si jako zarytý odpůrce facebooku založila profil pro sledování celého vrhu a doslova hltala každou informaci a fotku. Díky zpravodajství paní Martiny Vakoničové jsem věděla, že štěňátkům právě ostříhala pazúriky a že měly prvý obedík z misky. Skoro každou fotku Dieselika, který byl jako jediný trošku černá ovce mezi zlatými sourozenci a tudíž k nezaměnění, jsem si hned poctivě uložila, abych si měla co prohlížet, kdyby náhodou spadl net. V současné době jsem moc ráda, že ho mám a neustále mě překvapují rozdíly mezi mými šeltičkami. Právě o tomto v současné době připravuji další článek.